psycho-303435_1280 (1)

Domácí násilí jako problém celé společnosti

Sorry, this entry is only available in Czech. For the sake of viewer convenience, the content is shown below in the alternative language. You may click the link to switch the active language.

Cesta do Norska ve mně vyvolala mnoho očekávání, skutečnost byla nakonec na nové zkušenosti a podnět y ještě bohatší. Nejvíc mě snad překvapil přístup Norů k domácímu, násilí, tolik odlišný od našeho. Snad se mu v České republice brzy přiblížíme.

Zpráva o studijní cestě do Norska

Pozvánka na studijní cestu do Norska ve mně vyvolala spoustu očekávání a zvědavosti. A s radostí můžu říci, že mě ani přes chladné a deštivé počasí rozhodně nezklamala.

Během čtyř dní, které jsme v Norsku strávili, jsme se setkali s mnoha zajímavými lidmi a mohli nahlédnout na problematiku domácího násilí, které se cesta týkala, z různých úhlů. První schůzka se konala na Ministerstvu spravedlnosti a veřejné bezpečnosti. Dozvěděli jsme se, že Norové pro označení celého souboru problémů používají termín násilí v blízkých vztazích, do kterého spadá domácí násilí, násilí páchané současným nebo bývalým partnerem, nucené sňatky, mrzačení ženských pohlavních orgánů, sexuální nebo fyzické zneužívání dětí a v neposlední řadě i násilí proti seniorům. A takto komplexně také k problému přistupují. Mají k dispozici aktuální, velmi kvalitní celostátní výzkumy o domácím násilí, z něhož vycházejí při přípravě strategií. Aktivity stojí na tzv. akčních plánech, kterých mají hned několik, vždy pro různé aspekty problému. Přístup státu se liší od našeho – napříč ministerstvy funguje společná pracovní skupina, výzkum a poradenství pro veřejné služby poskytuje Centrum pro studium násilí a traumatického stresu.

Zaujal mě odlišně pojatý systém dětských krizových center a azylových domů. Například děti vystavené sexuálnímu násilí jsou vyšetřovány přímo v centru a nemusejí být převážené z jednoho místa na druhé. Obětem domácího násilí se poskytuje mnoho bezplatných služeb, např. dočasné ubytování, asistenční služby.

Podobné odlišnosti v přístupu jsem zaznamenala i v práci policie. Koordinátoři zde zajišťují, aby se s obětí násilí i její rodinou zacházelo s co největším pochopením. Policie nabízí „mobil violence alarm“, díky kterému si oběť domácího násilí snadněji přivolá pomoc. Násilník o tomto přístrojí ví, což ho může brzdit v dalším napadení. Jako součást trestu policie může využívat elektronické monitorování osob.

Dalším, pro mě velmi zajímavým tématem bylo sexuální obtěžování na pracovišti. V průzkumu z roku 2014 sdělilo 12% žen, že byly vystaveny nechtěné sexuální pozornosti i několikrát za měsíc. Mezi profese nejvíce ohrožené sexuálním obtěžováním patří zdravotní sestry, pracovnice v hotelech, restauracích a obchodech. Na zaměstnavatele je převáděna povinnost chránit své zaměstnance a zabránit sexuálnímu obtěžování na pracovišti, zaměstnancům se doporučují školení, aby věděli, co spadá pod sexuální obtěžování.

V norských nemocnicích funguje 24 oddělení pro oběti znásilnění a domácího násilí s nepřetržitým provozem. O oběti násilí, ale i o jejich doprovod se zde stará tým lékařů a sester. Rozhodnutí, zda se oběť obrátí na policii, je plně v jejích rukou, ale pracovníci centra se snaží ji k tomu motivovat. Oběť může do centra docházet na následnou psychoterapii, pro práci s obětí se ukazuje být velmi užitečná spolupráce s rodinou.

Velkou motivací pro mě bylo setkání s organizací pro násilné osoby „Alternativ til Vold“, která stojí na myšlence, že za násilí vždy nese odpovědnost ten, kdo ho páchá, ale že násilí nepřestane samo od sebe a že trest sám o sobě nevede ke změně chování. Původně malý projekt se za dobu své existence od roku 1987 proměnil v síť 11 klinik. V terapii se pracuje s násilnou osobou, ale i s obětí a s dětmi, pokud jsou v konfliktu přítomny. Násilná osoba by díky terapii měla přijmout odpovědnost za své chování a naučit se v náročných životních situacích chovat jinak, bez násilí.

Na závěr bych chtěla říct, že u všech odborníků a odbornic, kteří s námi mluvili o problematice násilí, bylo vidět jejich obrovské nasazení, vytrvalost a snaha zajistit pro oběti násilí jen ty nejlepší služby, bezpečí a podporu. Pochopila jsem, že norská společnost chápe boj proti násilí jako zodpovědnost každého jedince, a velmi si jejich postoje cením. Angažují se i politici a média, která o domácím násilí běžně informují. V Norsku je domácí násilí vnímáno ne jako problém rodiny, ale společnosti. Zatímco v České republice se setkávám s názory zcela opačnými! Doufám, že se brzy pohled na domácí násilí změní i u nás. Moc bych si přála, aby lidé k domácímu násilí nebyli lhostejní a podali pomocnou ruku těm, kteří ji velmi potřebují. Oběť násilí se často bojí o pomoc druhých požádat i proto, že se za svou situaci stydí.