agree-937898_1280

Spolupráce je běh na dlouhou trať

Sorry, this entry is only available in Czech. For the sake of viewer convenience, the content is shown below in the alternative language. You may click the link to switch the active language.

Aneb co jsem si přivezla ze šedesátého zasedání Commission on the Status of Women v sídle OSN v New Yorku.

Spolupráce je běh na dlouhou trať

Kooperace, spolupráce, společná iniciativa. Tak by se dalo shrnout nejčastější sdělení, které jsem si odvezla ze své premiérové účasti na zasedání komise OSN pro postavení žen. Zkušené matadorky této každoroční březnové akce mne předem varovaly, že nejprve je nutné se zorientovat v programu mnoha souběžných prezentací, tzv. side-eventů, které pořádají jednotlivé země či uskupení několika zemí a organizací. Stala jsem se tak na týden účastnicí orientačního běhu po chodbách OSN, která musí dobře zvolit trasu a místo svého dalšího stanoviště, a pokud už tam doběhlo příliš běžců a běžkyň přede mnou, vydat se s lahví vody v ruce k jinému cíli. To vše bez jakýchkoliv mapových značek či buzoly, které by se zejména na začátku při hledání jednotlivých konferenčních místností (označených písmeny, čísly či jmény a řazených dle mého zcela nelogicky) dost hodily. Když jsem s modrou visačkou na krku usedla v hlavním sále a začal projev Antonia de Aguiar Patriota (předsedajícího šedesátému zasedání komise), podlehla jsem přece jen důležitosti okamžiku a pocítila dětinskou radost, že „jsem v OSN”.

Ale zpátky k tomu, co mne zaujalo. Hlavním tématem zasedání bylo, jak posílit postavení žen (genderovou rovnost) i s ohledem na stanovené cíle udržitelného rozvoje. Například skrze využívání ICT, které ženy podle průzkumu Web Foundation využívají stále o 50 % méně než muži, a to kvůli nedostatečné sebedůvěře, nerelevantnímu obsahu, nedostatku času či nekvalitnímu připojení. Řešením je dle Ingvild Brudvig (Web Foundation) zaměřit obsah tak, aby byl pro ženy relevantnější, více odpovídal jejich potřebám a také aby ho samy ženy vytvářely. Zároveň je nutné posílit digitální gramotnost již na školách a samozřejmě mít dostupný internet. Integrovat genderovou perspektivu na národní úrovni je cílem rumunského projektu START- A quality life in safety, díky kterému v Rumunsku vznikla oficiální funkce genderové/ho expertky/ta. To by mohla být zajímavá inspirace pro právě vznikající českou Genderovou expertní komoru. (Mimochodem, rumunský prezident se jako jediný z východní Evropy přihlásil ke kampani HeForShe).

Neméně inspirativní je pro českou společnost téma kvót, ať už pro vstup žen do parlamentu nebo do vedení velkých (a nejen) státních firem. Výhody různorodého týmu už jsou zejména firmy schopny připustit (ostatně, pokud by tak nečinily, už budou v době “síesár” dost out). Ale kvóty jsou pořád červeným hadrem, neziskovkám se zřejmě stále nedaří dostatečně srozumitelně vysvětlit jejich význam. A přitom německá politička Elke Ferner v panelu pořádaném německou delegací a organizací Women in Parliament bez ostychu vypráví, že se do parlamentu dostala v roce 1990 díky kvótám na stranických kandidátkách, a bývalá premiérka Nového Zélandu Helen Clark říká zcela jasně, že ženy se musí snažit a pomáhat si navzájem „prorazit dveře”, protože jim je nikdo neotevírá. Argument je prostý – ženy přinášejí do politiky nová témata – mateřství, zdraví, pay-gap. Liel Even-Zohar z izraelské organizace WePower už naprosto odmítá, aby ženy s pocitem viny kdesi v zadních řadách jednacích sálů špitaly, že mohou také přiložit ruku k dílu, ale nabádá, aby už řekly zcela nezpochybnitelné „We lead”. Je tím samozřejmě myšleno, že ženy jsou ty, které dokážou (také) vést, vládnout, udávat tón v politice. Upřímně trochu váhám, jak co nejlépe přeložit slogan We lead, protože výraz „vládnout” mi v tomto kontextu přece jen přijde příliš omezující, slovo „lídryně” se u mne ještě nezabydlelo a česká „vedoucí” nás chtě nechtě automaticky směřuje do obchodu s potravinami. Ale ať je to třeba lídryně, nejde totiž o pojmenování, ale o smysl toho sloganu.

K ohlédnutí (k jakési revizi po letech) bylo na komisi vybráno téma, v němž už situace začíná být naopak neudržitelná, protože je podle současných výzkumů aktuální pro celou třetinu žen – snižování a prevence domácího a genderově podmíněného násilí.

„Nejhorší je mlčení autorit – učitelů, kněze, doktora či policie…,” celkem výstižně shrnuje švýcarská ministryně situaci v době před 30 lety, kterou se obecně snaží řada států více či méně úspěšně (nebo spíše více či méně aktivně) změnit. Každý tak trochu po svém. Až na prvním místě jsou finance a z hlediska českého tak zatím nezbývá než jen závidět prohlášení zástupců severských zemí, kteří považují financování nevládních organizací pracujících nejen v této oblasti za klíčové (a proto je opravdu financují). Že je prevence levnější než řešení následků domácího násilí (islandští zástupci to vyčíslili poměrem 1 dolar na prevenci vůči 7 dolarům na následky), je mnohokrát opakovaný argument, který evidentně stále není dostatečně slyšet na těch správných (tedy rozuměj relevantních) místech.

Naprosto ukázkově na mne zapůsobila prezentace městské policie Reykjavíku. Snaží se o nastavení nových pravidel pro policii při řešení případů domácího násilí a změnu pracovních metod a postojů. Cílem je zkvalitnit prvotní reakci policie a následné vyšetřování domácího násilí a také zlepšit podporu obětem i agresorům – a to vše v rámci multidisciplinárního projektu. Jak totiž poznamenala ministryně sociálních věcí a bydlení Islandu Eygló Harðardóttir: „…nutná je spolupráce všech institucí, není to zodpovědnost obětí, ani neziskových organizací…” Od roku 2013 kontaktuje reykjavíkská policie pracovníky sociálních služeb ihned, jakmile vyhodnotí přijatý hovor na linku jako případ domácího násilí, protože se má zkrátka za to, že sociální pracovníci mají větší potenciál pro práci s obětí, podporu obětí i zúčastněných dětí a mohou sehrát lépe roli nezávislého svědka. A to vše je podpořeno grass rootovou kampaní pro náctileté, ve které nezávislá aktivistika Þórdís Elva Þorvaldsdóttir zavádí na Facebooku nový emotikon vyjadřující, že už není možné dále mlčet (nechávat si už jen pro sebe to, co se děje za zavřenými dveřmi a prostě není součástí zdravého vztahu). Multidisciplinární spolupráce je tak mottem celé prezentace. (Bylo by zajímavé porovnat, zda a v čem se liší od té „naší”, brněnské.)

Některá stanoviště byla spíše jen orientačním bodem na celé trase, řada prezentací byla zbytečně povrchní, a proto nudná, což je pravděpodobně úděl většiny zvláště mezinárodních konferencí, kde máte jen omezený čas a ještě o něj bojujete s pěti dalšími řečníky. Ale našly se i příjemně nabíjející občerstvovací stanice. A mě moc potěšilo, že se mezi ně důstojně zařadily i dvě české prezentace, které pořádal a ve spolupráci se zástupci neziskovek připravil Úřad vlády ČR a o které byl velký zájem. Obě akce byly totiž dostatečně konkrétní a vhodně podpořené prezentací jasných výstupů neziskových projektů (Nesehnutí, Spondea, norská Alternativ Til Volt). Skoro jsem podlehla pocitu idylické spolupráce státní správy a neziskového sektoru. Ted už jen nastavit a prosadit stabilní systém financování neziskových organizací a z pocitu se stane skutečnost.

V závěru týdne jsem si mohla pro sebe konstatovat, že jsem přes všechny ty překážky typu nelogické číslování konferenčních místností, souběh několika zajímavých, příp. nudných akcí či zahájení akce až ve večerních hodinách, stihla i řadu výborných prezentací, které splnily svůj účel – zaujaly, inspirovaly a zanechaly prostor pro další přemýšlení nad jejich obsahem. A že je třeba vždy nejdříve přemýšlet, s kým a proč se spojit, s kým spolupracovat, aby mělo moje úsilí co největší dopad a prospěch. Protože nemá smysl dostat se do cíle sám, bez přispění ostatních, ale taky bez povšimnutí.